Nepříjemná hádka s partnerem nebo s dětmi. Uzávěrka v práci a vy jste nestihla dodělat všechno včas tak, jak jste si představovala?
A už jdete pro čokoládu (chipsy, zmrzlinu, slané arašídy … doplňte podle svého). Je to jako kdybyste jela na autopilota, nemůžete tomu zabránit. Dost často si toto nutkání k jídlu ani neuvědomujeme. Pokud už ale ano, stejně nejsme schopny se ovládnout.
Nejhorší na tom je, že jeden pytlík arašídů nestačí… často ani jedna tabulka čokolády to nespraví. Někdy to skončí tak, že splácáme jedno přes druhé … slané, sladké … a končí to totálním přejedením, špatným svědomím a výčitkami… někdy i větami jako: Od zítřka držím dietu, tak dneska už je jedno, co sním, zítra to bude jinak… Jenže … Stačí další stresová a nepříjemná situace a my už zase záhneme po oblíbené tabulce čokolády nebo pytlíku chipsů.
Proč to tak vlastně je? Co se v nás děje?
Nikdo nás nenaučil vnímat a hlavně zpracovávat nepříjemné emoce. Od mala nás vlastně učili emoce potlačovat. Přesvědčovali nás o tom, že mít vztek, strach, cítit se nepříjemně, je vlastně špatné. To hodná holčička nedělá. Hodná holčička se nevzteká. Hodná holčička má pořád dobrou náladu a rozdává úsměvy na všechny strany.
Jenže přesto všechno někdy tyto ngativní emoce cítíme. Jenže teď jsme si je ještě označili jako zakázané. Ale tím, že je potlačíme, tyto emoce nezmizí. Cítíme se pořád špatně, ještě navíc s výčitkou, že to je vlastně špatně, se takhle cítit.
Nikdy nás nikdo nenaučil si tyto emoce uvědomit a zpracovat. Nějak se jich zbavit, vyventilovat je.
Např. vztek znamená, že někdo překračuje naše hranice. Tím, že si to uvědomíme, dokážeme se ozvat. Nebo se to alespoň můžeme učit. Postavit se za sebe a říct, že tuhle práci za kolegyni nedoděláme, máme přece své práce dost.
Jenže, když to spolkneme a s pocitem ukřivděnosti jí slíbíme, že to uděláme, obrátí se to celé jen proti nám. My budeme mít vztek na sebe, že děláme něco, co nechceme a že se nedokážeme ozvat. Nebo budeme mít vztek na kolegyni, že nás zneužívá.
Něco jiného samozřejmě je, když kolegyni pomoct chceme a víme, že příště třeba pomůže ona nám. Ale ten rozdíl určitě chápete.
A proto tolik lidí sahá k jídlu… aby nemuseli vnimat svoje emoce. Odvedou pozornost od toho, jak se cítí uvnitř. Jídlo mám navozuje dobrou náladu, příjemný pocit a odvede pozornost od našich nepříjemných emocí… a my se jimi nemusíme zabývat. Bohužel to ale funguje jen na chvíli, proto potřebujeme další jídlo, abychom umlčeli ty nepříjemné emoce uvnitř nás.
To je ale začarovaný kruh, cesta, která nikam nevede. Pokud jste rozhodnuta ten svůj začarovaný kruh rozetnout a tento vzorec zajídání emocí přetnout, objednejte si online konzultaci zdarma. Během tohoto setkání si ujasníme, zda a jak vám můžu pomoct zbavit se závislosti na jídle a naučit se tuto situaci řešit jinak.
