Ať dělám, co dělám, nikdy to není dost (dobrý, oceňovaný… )
Vysvědčení se na nás valí ze všech stran a tak tomu neuniknete, ani když nemáte školní děti.
Je to jedna z těch událostí, které vytahují stará traumátka (a někdy pořádně zakutaná traumata).
Vysvědčení je spojené s hodnocením a těžko si známky nebrat osobně. Objevují se u toho pocity selhání, nespravedlnosti, ale i strachu z reakce rodičů. Srovnávání se navzájem s ostatními. Pocit, že já nejsem dost dobrá, když nemám za 1. Hořkost a pocit nedostatečnosti.
Ne náhodou vysvědčení našich dětí vytahuje naše vlastní pocity, které jsme zažívali my.
Pocit nespravedlnosti a to, že učitel je všemocný a rozdává známky podle své momentální nálady a jen tak se rozhodne dát někomu na vysvědčení horší známku, i když mu vychází jednoznečně známka lepší.
Jen tak, protože může.
Vládne neomezenou mocí nad dítětem. A je jedno, jak moc se dítě učí, jak moc se snaží a jaké známky za celý rok má. Možná má učitel své důvody, proč se tak rozhodl. Možná ne. Nemusí nikomu nic sdělovat a vysvětlovat a taky nesděluje. Velký mocný udělovač známek.
Tohle je můj nejsilnější pocit, který si z české školy odnáším já.
I všemocný učitel je všek jen člověk. Možná má svoje traumátka a skrze ně vnímá svoje žáky. Možná má pocit, že dnešní děti jsou nevychovanci. Možná se nedokáže bránit tlaku rodičů, kteří si myslí, že můžou do všeho mluvit.
Některé dítě nad tím mávne rukou, jiné dítě si ze školy odnese pocit, že svět je nespravedlivý a nemá smysl se snažit.
Tohle přesvědčení jsem si ze školy odnesla já a ne náhodou se mi to ukazuje i v realitě mých dětí.
Měla jsem to obrovské štěstí, že jsem mohla chodit do školy v Anglii a viděla, že to může být úplně jinak. Že škola může být zajímavá a zábavná. Učitelé oceňovat to, co studentovi jde a podporovat ho.
Naštěstí jsou i tady v Čechách učitelé, kteří svou práci mají rádi. Na takové dodnes vzpomínám a i moje děti takové učitele potkaly.
Možná vy na školu vzpomínáte rádi, možná si odnášíte svoje vlastní „záseky“. Možná jsou pohřbené někde hluboko ve vás, možná o nic nechce nic vědět.
Ale neschováte se před nimi.
Jestli se zrovna v den, kdy se rozdává vysvědčení, přistihnete, že máte větší hlad, potřebu se přejídat. Nebo máte nutkání zajít do cukrárny a odměnit se nebo dostanete obrovskou chuť na zmrzlinu, pak tam určitě nějaké své „záseky“ mít budete.
Zkuste se zastavit a navnímat, jak se cítíte, co se ve vás děje a jestli to má nějakou souvislost se situací, která je právě aktuální. Dejte tomu pozornost. Využijte to jako šanci, uvědomte si, jaké pocity si ze školy nebo v souvislosti v vysvědčením nesete. Zpracujte to, uvolněte to.
Není potřeba tyto pocity a emoce zajídat. Přejídáním nikomu neprospějete, tím méně sobě.
Raději tyto pocity vytáhněte na povrch a rozlučte se s nimi jednou provždy. Já vás tím procesem ráda provedu.
